close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Moje čtenářská zkušenost

9. prosince 2016 v 21:23 | Kejtý
Ráda bych se sevětem podělila o svou esej do Teorie literatury. budu ráda za jakékoliv připomínky. Potřebuju, aby byla co nejlepší, je za ni zápočet. :)


Jsem si jistá, že většina lidí má ze začátku se čtením problémy. Nemám momentálně na mysli písmenka, koktání, přeřeky, zadrhávání se, čtení nahlas před třídou na známky apod. Teď mám na mysli čtení obecně. Konkrétně moje první zkušenost byla špatná. Přiznám se, že mě četba ze začátku opravdu moc nezaujala. Děti z Bullerbynu, Letadélko Káně, Honzíkova cesta. Dětské knížky, na kterých jsem začínala číst. Povinně samozřejmě. Možná ta chyba byla právě ve slově povinně. Povinná četba. Povinnost číst. Ještě teď, když něco takového slyším, trhá mi to uši. Ovšem chápu, že je to myšlené dobře, teď už i já vidím, že čtení může být zábavné, ne pouze bolestné. Bohužel si touto povinností musí projít každý a upřímně si nemyslím, že se tomu lze vyhnout. Jak by se děti měly naučit číst? Pochybuji, že samy od sebe. Stačí se podívat kolem nás. Kdo dělá něco, co nemusí? Odpověď je více než jasná. Málokdo. A obzvlášť tato odpověď platí u studentů.

Čím bych tedy zpříjemnila první zkušenost? Napadá mě vliv rodičů. Jsou přeci jen našimi vzory, každý měl období, kdy chtěl dělat vše, co dělají naši rodiče. Moji rodiče mi před spaním pohádky vyprávěli. Ať už je měli od babiček nebo si je vymýšleli sami. Možná kdybych viděla, že Karkulka či Růženka jsou i ve psané podobě, našla bych zalíbení v knihách dříve. Takhle se mé zalíbení konalo až kolem mých 12 let.

Myslím si, že velkým zlomem v oblasti četby byla moje první návštěva Mětské knihovny v Táboře. Dodnes si pamatuji moje nadšení, když jsem uviděla regály plné knížek, dokonce jsem pozorně naslouchala knihovnicím, které nám povídaly o tom, co všechno můžeme v knihách najít. Samozřejmě mě zaujaly romantické příběhy o odvážných činech chlapců, již ale ne princů, o dívkách v nesnázích, již ale ne princeznách, a o jejich tajemných setkáních. Tedy prvním žánrem, který se mi zalíbil byl román. Ten mě provází až do teď.

První spisovatelkou, která mě zaujala natolik, že jsem ji vyhledávala, byla Lenka Lanczová. Tato spisovatelka píše romány o prvních láskách a o dobrodružstvích s nimi spjatých. Nechávala otevřené konce, takže si čtenář mohl domyslet, co se asi stalo, zda to skončilo dobře, či špatně. Samozřejmě v mé hlavě to byly konce pouze šťastné. Když se zpětně zamyslím nad příběhy Lanczové, jsou přesně to, co chce mladá dívka číst. V jejích příbězích se často objevovaly normální, průměrné až někdy ošklivé dívky, které byly tzv. "šedými myškami" a nemohly najít lásku. Nebo už ji našly, ale jejich láskou bývali populární chlapci s krásnými dívkami po boku. Ovšem pak přijde zlom, kdy si ti chlapci uvědomí, že jejich život s krásnými dívkami po boku není jejich vysněným a zamilují se právě do těchto "šedých myšek". Je to sice naivní čtení, ale to k mládí patří, že?

Po románu přichází na řadu moje druhá láska, fantasy. Myslím si, že knihy fantasy s romantických nádechem pro mě budou vždy nerozlučná dvojice, něco jako Jack a Rose v Titanicu, jen doufám ve šťastný konec. Člověk by možná očekával, že jsem začala s Harrym Potterem, ale opak je pravdou. Harrymu jsem se dlouhou dobu vyhýbala. Možná to bylo tím, že jsem nejdříve viděla film. Patřím k těm lidem, kteří si nejdříve přečtou knihu a až poté si pustí film. Ovšem většinou se jen přesvědčím o tom, že jsem měla zůstat u knihy. Tolik důležitých detailů, které režiséři vynechávají, tolik vynechaných postav, tolik důležitých scén. Film je vážně jenom "výcuc". V knihách mám prostor na svou představivost, zatímco když se nejdříve podívám na film a poté teprve přečtu knihu, mám představu postav v hlavě již utvořenou. A bohužel se toho těžko zbavuje.

Čím si mě žánr fanstasy získal? Musím trochu zahanbeně přiznat, že ságou Stmívání. Ano i já podlehla kouzlu upíra Edvarda a vlkodlaka Jacoba stejně jako miliony dalších dívek na světě. Ne jednou si ze mě bratr dělal srandu, že mě v noci může navštívit upír a proměnit mě v monstrum. Tato sága mi poskytla nový pohled na upíry a i vlkodlaky. Takový, který většina lidí odsuzuje. Tedy ten dobrý. Upírů a vlkodlaků jsem se již nebála, naopak jsem se toužila s nimi seznámit. V těchto knihách totiž autorka Stephenie Meyerová popisuje upíry jako stvoření, která vůbec nejsou krvelačná a nekrmí se panenskou krví, jak popisuje Bram Stoker. Nemusejí pro krev zabíjet, vlastně nemusejí od lidí pít vůbec. Popisuje upíry jako krásné, nesmrtelné a silné bytosti, kteří jsou také schopni citu jménem láska. Dokonce jsou schopni se zamilovat i do člověka, který by měl být jejich nepřítelem. Vlkodlaky popisuje jako silné osobnosti, kteří se promění v krásného a majestátného vlka kdykoliv chtějí. A když už se promění, neztrácí svou vůli ani rozum, uvnitř těla jsou stále těmi, kým jsou ve svém lidském těle. I zde zaznamenáváme nádech romantiky. Jak vidíme, dobrá kniha se bez romantického nádechu zřejmě neobejde.

Od Stmívání jsem se přesunula k sérii Vampýrská akademie. Jak název napovídá, jedná se o další sérii s upíry. Tentokrát však bez vlkodlaků. Spisovatelka Richelle Mead zde popisuje svět, kde žijí tři druhy upírů. Ti čistí upíři, kteří jsou potomky jen upírů, říká jim Morojové, Dhampýři, kteří jsou míšenci, potomci upíra a člověka, mají za úkol bránit Moroje, a Strigojové, což jsou upíři nakažení krvežíznivostí, nevyléčitelně. Strigojem se může stát jak Moroj, tak Dhampýr, nenávratně. Autorka popisuje překvapivě lásku mezi dvěma Dhampýry. Problémem tady ovšem je, že oba chrání stejnou Morojku, a když dojde ke střetu se Strigoji, nevědí, zda opravdu chránit Morojku nebo sebe navzájem. Tato série má šest dílů a mně se líbí, že se postavy vyvíjejí. Hlavní hrdinka dospívá a každým dílem si přerovnává své priority. Také se mi líbí, že se nejedná o zakázanou lásku, která je již všude malinko očekávána. Místo toho se autorka pustila do vyprávění o lásce povolené, dokonce předepsané.

Osudy vedlejších postav, jedna z nich byla mou oblíbenou, popsala autorka Richelle Mead v sérii Pokrevní pouta. Jedná se opět o šesti dílnou sérii, kde autorka popisuje život Moroje Adriana Ivaškova po nevydařeném vztahu s hlavní hrdinkou Vampýrské akademie. Adrian zachrání život Morojce jménem Jill, která je sestrou královny upírů a zárověň jedinou žijící příbuznou královny. Jelikož se životy Jill a Adriana propojí, musí ji Adrian doprovázet na cestě do Palm Springs, kde musí žít v utajení před Strigoji a i závistivými Moroji. Série se točí hlavně kolem života Adriana, který se zamiluje do alchymistky Sydney. Alchymista je člověk, který má za úkol dohlížet na utajení upírů před ostatními lidmi. A jelikož je vztah upírů a lidí považován za skandální, neuctivý a nehorázný, jedná se tedy o zakázanou lásku. I když se mi líbilo, že ve Vampýrské akademii se jednalo o lásku, řekňěme dovolenou, trochu toho zakázaného mi chybělo, protože jak všichni víme, zakázané ovoce chutná nejlépe.

Tato autorka mě oslovila natolik, že když jsem zjistila, že napsala další sérii, tentokrát již nenavazující na Vampýrskou akademii, musela jsem si ji přečíst. Sérii pojmenovala Sukuba. Jak název vypovídá, jedná se o život sukuby. Sukuba je nesmrtelná a nemůže mít nikdy děti. Povinností sukuby je vysávat z člověka životní energii při jakémkoli sexualním styku, jinak by zemřela. Tím se tedy vylučuje i možnost vztahu jako takového. Tato série je tedy ojedinělá tím, že příběh popisuje život ženy, která je stará několik století a touží po lásce a dětech. Tedy po něčem nedosažitelném. Hodně mě překvapilo, že upustila od dospívajících postav a pustila se do vyzrálé ženy, která již ví, co chce. I přesto, že je to nedosažitelné. Zavedla do děje i jiné nadpřirozené postavy než jsou upíři a vlkodlaci a přiblížila čtenářům bytosti, o kterých nikdo nepíše. Při čtení této série jsem si pokládala otázku, proč zrovna upíři se stali fenoménem spisovatelů, kteří píší pro teenagery? Je to tím, že jsou krásní? Sukuba může měnit svoji podobu, jak často chce, může být krásná pro každého. Je to snad tím, že se mohou z krvelačných tvorů změnit v milující, zranitelná, citlivá stvoření a to jen díky lásce? Možná.

Dalším mezníkem v mé čtenářské zkušenosti týkající se fantasy se přeci jen stal Harry Potter. I když jsem se mu léta vyhýbala, přeci jen mě dohnal. Hodně jsem se nechala zviklat svým okolím, od kterého jsem slyšela, že knihy jsou úplně něco jiného než filmy. Dostalo se mi to tak do podvědomí, že jsem se o tom musela přesvědčit sama. První díl jsem přečetla takřka bez dechu. I když jsem pointu příběhu znala, ohromil mě spisovatelský um Rowlingové. Velmi těžce se mi věří, že to dokázal vymyslet jediný člověk. Jak se může takový příběh zrodit v jedné hlavě? Spousta učitelů českého jazyka na středních školách, byl to zrovna případ mé paní učitelky, se Harrymu brání již mnoho let. Naše paní učitelka nám řekla, že Harryho Pottera nikdy číst nebude a jestli si ho napíšeme do seznamu četby k maturitě, budeme v tom sami. Samozřejmě se většina z nás se nenechala odradit. Dle mého názoru, je Harry Potter klasika žánru fantasy. Fanoušek fantasy by jednoznačně měl splňovat přečtení alespoň jedné knihy, při nejlepším samozřejmě všech, o Harrym Potterovi. Co mě ještě zaujalo na této sérii bylo, jak jsou jednotlivé díly psané. První a druhý díl je takřka pohádkový, třetí a čtvrtý začínají být hororovější, obzvlášť ten čtvrtý, kdy dojde ke smrti mladého studenta, a pátý, šestý a sedmý bych popsala klidně jako horor. Motivy temného lesa, pochmurné dny, hřbitov, černá noc. Zajímalo by mě, zda autorka měla tento záměr již od začátku nebo k tomu došlo samovolně.

Teď bych ráda popsala svoji zkušenost se dvěma knihami, které jsou úplně odlišné, než jaké jsem kdy četla. U těchto knih můžeme fantasy vyloučit. První z nich je kniha Hvězdy nám nepřály od momentálně populárního spisovatele pro mládež Johna Greena. Zde jsem se poprvé setkala s láskou nemocných lidí, dokonce mladých nemocných lidí. Příběh popisuje špatné načasování lásky, oba hlavní hrdinové trpí rakovinou a každým dnem jsou blíže smrti. Určitým způsobem se mi ten příběh líbí. Líbí se mi, že se snaží spolu být každou volnou vteřinu, kdy to jde. Líbí se mi, že ani jedna postava nepředstírá naději, že se přece jen najde lék na vyléčení a oni spolu prožijí život. Tato kniha je od ostatních hodně jiná i tím, že naději necítí ani rodiče. Například matka hlavní hrdinky myslí na budoucnost bez své dcery a našla sílu si dodělat školu. Protože co nastane, až její jediná dcera odejde? Samozřejmě ve mně tato kniha vyvolává smutek. Jde hlavně o to, že se neptají, co když jeden zemře, je tu jasné, že zemřou oba, hlavní otázka je tu, kdo zemře dřív? Dodnes se nedokážu podívat na zfilmovanou podobu.

Poslední kniha, o které bych se chtěla zmínit je světový bestseller Než jsem tě poznala. Zde vidíme pro změnu lásku mezi zdravou ženou a mužem kvadruplegikem. Což znamená, že je ochrnutý na celé tělo, jediné s čím může trochu pohnout je prst, kterým zadává pokyny svému elektornickému invalidnímu vozíku. Kvůli tomuto svému postižení se muž rozhodne svůj život ukončit sledovanou sebevraždou ve Švýcarsku. Z tohoto důvodu najmou jeho rodiče veselou a energickou ženu, aby se o něj starala. Chtějí ho přesvědčit, že může žít kvalitní život i jako kvadruplegik a změnit tak jeho rozhodnutí. Proto naplánují dovolnou snů, kam odjede tento hlavní hrdina se svou ošetřovatelkou. Naneštěstí se do sebe zamilují. Proč naneštěstí? Tento ochrnutý muž své rozhodnutí nezmění a rozhodne svůj život ukončit. Konec této knihy ve mně vyvolává smíšené pocity. Nevím zda stát na straně toho muže či té ženy. Stojím- li na straně té ženy, kladu si otázku, proč se tak rozhodl, když věděl, že se našel někdo, kdo ho může milovat i přes jeho ochrnutí? Proč se tak rozhodl, když věděl, že její trápení nad jeho ztrátou neutiší? Měl snad strach z toho, že ho opustí? To se klidně stát mohlo, ale pak tedy tu sebevraždu mohl spáchat později. Tento závěr mě dovedl k tomu, že je sobec. Avšak stojím- li na straně toho muže, vidím zcela jasně proč to udělal. Protože jí nechtěl zkazit život. Věděl, že by byla spoutaná stejně jako on. Věděl, že kdyby se s ním chtěla rozejít, neudělala by to, protože by věděla, co by následovalo, jeho smrt. Proto jsem spíš na straně toho muže. Na tento film jsem pak mileráda podívala. Musím říct, že je to jedno z mála povedených filmových provedení.

Když se zamyslím nad čtenářskou zkušeností, přirovnala bych ji k růstu zubu. Než se prořeže, hodně bolí, ale jakmile je venku člověk se cítí lépe. Celou dobu bez zubu o něco přicházíme. Musíme jíst pouze rozmixované věci, tedy věci předupravené. A tak je to i se čtením. Samozřejmě, že děj knihy nám může kdokoli převyprávět, předupravit, ale není lepší najít krásu té knihy sám?

 

Slepota

30. března 2016 v 14:37 | Kejtý |  Články týdne
Slepota. Každý jsme svým způsobem slepí. Žena, jež je "jednou za čas" bitá svým agresivním mužem a přesto ho neopustí, nýbrž naopak tvrdí, že si to zaslouží a že chápe, že je její muž rozhořčen, když se dá do řeči s letitým kamarádem. Říká, že její manžel není zlý, že to myslí dobře a že ona je ta vinná. Nemůže si dát ani rtěnku, aby ji nenařknul z nevěry a nenazval jí kurvou, i to mu nakonec uvěří. Zavře oči a bude předstírat, že je to normální a že to s ní je něco špatně. Vždy bude kjeho činům slepá.
Dívka, jejíž přítel pije až moc alkoholu. Vždy když si vyjdou s přáteli na drink, on neskončí ani u osmého drinku. Přátelé se jí ptají, proč se s ním nerozejde. Bez něj by se měla líp. S ním jedině trpí. Utíkají jí nejlepší léta života. Dívka jen pokrčí rameny a zavře oči. Bude ho milovat dál. I ona je slepá.
Kluk, který si jednou za čas vyjde s dívkou, která mu volá nebo píše jen, když něco potřebuje. Když nikdo jiný nemá čas a ona nemá, s kým trávit čas, nebo když chce jít na diskotéku, ale nemá na vstup. Tento kluk jí vždy vyslechne, vždy za ní zaplatí. Vstup, drinky, cigarety, taxi,.. Dokola za ni vyhazuje peníze, i když mu okolí říká, že ho využívá. I on pokrčí rameny a nevidí.
Slepota je všude kolem nás. Stačí se rozhlédnout.

Ideální svět

19. prosince 2015 v 14:04 | Kejtý |  Články týdne
Ideální svět. Tak trochu utopie. Co je vlastně ideální? Žít věčně? Každý má takové období, že by chtěl žít věčně a navždy mladý. Nic by nás nebolelo, nic by nás netrápilo, nemuseli bychom třeba ani spát ani odpočívat. Myslím si ale, že by nás brzy začalo unavovat být pořád plní energie. Dle mého názoru je relaxace a odpočinek jedna z krás života. Na druhou stranu bychom nemuseli žít ve strachu. Srazilo by nás auto, ale neublížilo by nám to. Nemuseli bychom se bát o zítřek, protože ten by s jistotou přišl. Mohli bychom se hádat s příbuznými a kamarády jak bychom chtěli, protože bychom se nemuseli zamýšlet nad tím, že život je krátký a škoda promrhaného času. Mohli bychom procestovat svět. Sto let bychom si mohli jen vydělávat a další století cestovat. Ale myslím, že kdyby to takhle šlo, tak by lidé trpěli kvůli tomu, že nemohou zemřít. Planeta by se hemžila lidmi a postupně by dospěla k zániku.
Dalším utopickým místem by mohlo být nebe. Existuje nebe? Upřímně si neumím představit, že by po smrti nastala úplná tma, nicota, ale neumím si představit, že by existovalo nějaké místo, kde se shromažďují všichni mrtví lidé. Jsou opět mladí a plní života. Zdraví a šťastní. Třeba to tak přece jen je. Místo odpočinku třeba není vůbec místo odpočinku. I když třeba je nebe něco jako biblický Eden. Nepotřebujeme šaty, peníze, vzdělání. Tím pádem je ale život na Zemi mrháním času.
 


Síla slov

11. listopadu 2015 v 20:56 | Kejtý |  Články týdne
Síla slov. Myslím, že někteří si ani neuvědomují, jakou moc mají slova. Ať už psaná nebo mluvená. Slova umějí zranit i potěšit, ztrapnnit i vyzdvihnout... Každý z nás má rád slova chvály. To se pak člověk dme pýchou a má radost. Přijímání poklon a lichotek je lehké a každý je rád slyší, ale slova, která zraňují jsou už horší. Někdy je těžké je jen přijmnout, ale někdy je těžké je i vyslovit. Například, když jste šéf a na zaměstnancích vám záleží, jenže musíte pro dobro firmy vyhodit člověka, který má doma dvě děti.
Nejhorší je hádka. Většinou to začne tak, že si říkáme věci, které nahlas říct potřebujeme. Jenže, jak už bývá časté, jedna výtka vede ke zraňujícímu slovu. Často to tak nemyslíme, ale čas zpět vzít nejde. Ale i hádka je pro něco dobrá. V tom bezmyšlenkovém stavu řekneme věci, které nás opravdu žerou. Nejdříve se ten druhý naštve, ale většinou to vede k zamyšlení. A z toho plyne, že slova mají moc donutit k zamyšlení. U mě určitě. Po chvíli vzteku si vážně říkám, že možná dělám něco špatně. Že v tom nějakou vinu přece jen nesu. Nepodceňujte sílu slov.

Závěr párty

29. října 2015 v 21:03 | Kejtý |  Sklaní fanynky, možná až příliš!
Nicméně, bavily jsme se dál. Lidí pomalu ubývalo a tak jsme zbyly zase jen my věrné. Basák se za chvíli také přišel rozloučit, což mi polichotilo, protože jsem se hrabala v koutě v kabelce. Oboum nám řekl kočko, mňau. Od něj to zní hrozně hezky. A to jeho objetí. Vrr. Po chvíli odešel i kytarista a zpěvák. Od zpěváka mi ta pusa přišla na gaye moc mokrá, ale asi jsem si jen něco nalhávala. Bubeník se loučil trošku hůře. Chtěl s námi zůstat a počkat na vlak. Když jsem mu ale řekla, že spíme u Štrupa, naštval se a odešel. On je fakt divnej.
Jelikož zavírali i tento bar, přesunuly jsme se se Štrupem a s Davidem do nedalekého non-stopu. Opět platily. Za ten večer jsem si koupila snad jen dva rozjezdový drinky.
Zničeho nic mě tam čapla nějaká starší paní a začala mi vyprávět svůj životní příběh. Vážně nevím proč, ale většina lidí se mi svěřuje. Většina cizích lidí, přesněji. Asi vypadám jako vrba. Ale nevadí mi to, hlavně, že nechtějí, abych mluvila já.
Připojili se k nám zpěvák a kytarista z UDG. Vážně muzikantská párty. Nejhorší bylo, že mě začal nabalovat David. Nejdřív mě chytal za ruku a pak mě lákal k němu domů. Dokonce mě balil na to, že má dítě. Holčičku. Za to se mu začal smát ten kytarista z UDG. Nechápal, proč mě balí zrovna na tohle. A ani já ne. Nebyl moc pěknej, ze začátku byl sympatickej, ale teď už ne, byl slizkej. Měl docela dlouhý vousy, fuj, to moc nemusim. Po chvíli mi přejel po ruce Štrup. A tak David pohopil, že nepochodí. Nakonec se líbal s mou kamarádkou.
Po pár drincích jsme jeli k Honzovi domů. Kamarádka si lehla k Josiemu do postele a já na gauč, teda k Honzovi.
Asi si domyslíte, jak to dopadlo. Trochu se mi to vymklo. Divný, vždycky jsem si myslela, že jestli to bude muzikant, tak jedině bubeník z té naší kapely.

Domů jsme dojeli tak v půl šesté navečer. Jo, super výlet.

Pokračování v Praze

29. října 2015 v 20:49 | Kejtý |  Sklaní fanynky, možná až příliš!
Pokračování v Praze. Se zpěvákem to bylo fajn. Fakt jsme si docela pokecali a popili. Ale i on se po chvíli musel jít věnovat ostatním fanynkám. My šly zatím na záchod a potkaly ve vedlejší kabince chlapa. Přes dvěře jsme nepoznaly, kdo to je, ale volal na nás, že si myslel, že holky neprdí. S kamarádkou jsme se začaly smát, protože jsme ještě ani jedna na záchodě nebyla, takže měl asi halucinace. Když vyšel, ani jedna ho nepoznala, až pak u baru nám jedna servírka řekla, že je to zpěvák z UDG. Jo, vážně jsme vedli inteligentní rozhovor. Mezi dvařma do baru jsme potkaly basáka v houfu holek, jak jinak. Vedl je na panáka, tak mě čapnul za ruku a táhl za sebou. Přišla jsem si opile, když jsem narazila do dveří, ale kupodivu jsem nebyla. Kousek od nás stál bubeník, tak jsem si řekla, že ho zajdu pozdravit. Stál tam s tím zpěvákem z UDG, který do mě začal rejpat, ale jako vtipně rejpat. Chvíli jsme se tak pošťuchovali, ale po chvíli jsem usoudila, že jsem moc málo opilá, tak jsem si dala gin s tonikem.
Seznámily jsme se s chlapem Křižákem. Už ani nevím jak, ale taky nás na něco zval. Myslím, že to byla havana. Byl i docela vtipný. Bavily jsme se o jedný fanynce, co tam oblejzala všechny a z něj vypadlo, že tu košili nosí na každej koncert. Docela jsme si notovali. Poté se k nám připojil ten chlapík od pokladny. David. Dozvěděly jsme se, že má taky kapelu a zcela neznámou, a když jsem si je pouštěla na youtubu, tak byla dost hrozná, takže žádnej vzestup nebude. Sdělil nám, že mu patří ten bar, kde jsme zrovna byly. asi nás chtěl sbalit. Donesl nám i cédéčka. Zdarma.
Pak přišla hodina, kdy jsme musely sehnat někoho, kde přespíme. Bohužel jsem se dostala do kumbálu s bubeníkem, podrobnosti si už nepamatuju, přece jen leden už byl hodně dávno. Bubeník mi sdělil, že u něj spí manažerka. Hmm, asi divočanda. Myslel si, že mě naštval, tak se mi začal omlouvat, ale nenaštval. Moc dobře vím, jak to chodí.
Nakonec jsme nocleh sehnaly u Štrupa. Eliška už opět. Byly jsme rády, že jsme někoho sehnaly. Zanedlouho ten sklepní bar zavřeli, tak jsme se přesunuli nahoru. Do horního patra. Přisedl si k nám ten David. Byl fakt divnej, ale platil. Seděly jsme vedle kytaristy z té naší kapely a bohužel jsme uslyšely kousek jeho rozhovoru s jednou holkou. Bylo to ve smyslu, že zpěvák je gay. Byl to pro nás dost šok. Hlavně, když jsme si myslely, že ten gay bude spíš basák.

Čas říct sbohem

29. října 2015 v 20:28 | Kejtý |  Články týdne
Čas říct sbohem. Každý by měl dostat čas říct sbohem svým blízkým, okolí, prostředí, kde mu bylo dobře... Jestli existuje posmrtný život, jeho začátkem by měl být čas se rozloučit. Minimálně jako duch, protože jako starý a nemocný se těžko rozloučíte s místem v Itálii nebo s někým, kdo není vedle vás. Zatím na to pohlížím jako na privilegium umírajícího, ale když se na to kouknu z pohledu pozůstávajících, zjišťuji, že i oni by měli to právo mít. Není fér, když váš přítel umře v důsledku dopravní nehody, zrovna když jste rozhádaní. Není fér, když vaše dítě umře dřív než vy jakožto rodič. Není fér, když vaše babička leží na lůžku a odejde, zatímco vy si vyřizujete jen rychlý telefonát venku na schodech... Vím, že to bude znít otřepaně, ale je pravda, že bychom s každým měli trávit, co nejvíce času a rozhodně se neloučit ve špatném. Nikdy nevíte, co se stane. A náhoda, vám zrovna ve prospěch nehraje.

10 důvodů, proč nespat s muzikantem

19. října 2015 v 17:20 | Kejtý |  Články týdne
10 důvodů proč... Nabízí se plno možností, 10 důvodů, proč nepít, 10 důvodů, proč pít( ikdyž, těch by asi bylo víc), 10 důvodů, proč nerandit, 10 důvodů, proč mít vztah a tak dále.. Já si kvůli zaměření svého blogu vybrala 10 důvodů, proč nespat s muzikantem. Lépe řečeno s takovým, který vám i občas sám od sebe napíše a doufá, že jednou změníte názor.
1.) Každá ho měla. Každá, která si na něj ukázala. Nemohlo by vám ani lichotit to, že se vyspal s vámi, když víte, že když se napije, bere všechno, co má díru. Ať je ta holka ošklivá, tlustá, hezká, hubená, chytrá, pitomá nebo má dolní čí horní předkus, má mezi nohama díru a to se počítá.
2.) Těch holek bylo tolik, že je to až nechutné. Jednou jsem se s jedním muzikantem bavila o jeho slečnách na jednu noc. Skončili jsme u 50, dál už se mi přiznat nechtěl. Vážně, kdo by o něco takového stál? To aby se člověk bál se ho i jen dotknout.
3.) Bude se k vám vracet. Sice si vždycky najde nějakou holku, která ukojí jeho potřeby, ale vy budete ta, která se s ním nevyspala a to ho bude hlodat. Bude to zkoušet dál. Jen tak na vás nezapomene.
4.) Bude vám psát jako první. Upřímně, komu by nelichotilo, kdyby mu například bubeník z jeho oblíbené kapely sem tam napsal "ahoj, jak se máš?".
5.) Nějaká ta vstupenka zadarmo. Proč platit, když máte nápadníka, který vám může sehnat i VIP? Stačí na něj být milá a jeho třeba napadne, že si ten sex ještě přece jen rozmyslíte.
6.) Když už se s vámi vyspí, nebude se k vám znát. Vidím to skoro na každém koncertu. Pozdraví vás, vyfotí se s vámi, ale to je všechno. Žádný kamarádský pokec nečekejte.
7.) Pamatuje si vaše jméno. Každé dívce zalichotí, když vás osloví zrovna v houfu fanynek vaším jménem. Po společné noci, to jméno znát už nebude.
8.) Když jedete do cizího města jen na tu určitou kapelu, od níž vás ten muzikant balí, máte kde spát. Ale dopuručuju to jen u muzikantů, u kterých si jste jistá, že nic proti vaší vůli nezkusí. Počkejte si na to pár let.
9.) Pokud vás dostane, přejde k vaší nejlepší kamarádce. Kdo by stál o chlapa, i když jen na jednu noc, který by pak balil vaší nejlepší kamarádku?
10.) Zve vás na panáky. Zatímco ostatní zvou jeho, on zve vás. A to se počítá.
Musím sem dát přece jen ještě jedenáctý důvod.
11.) Nejste jedna z mnoha.
Vážně, promyslete si, jestli do toho chcete opravdu jít. I když by vám řekl, že s vámi nebude mluvit, právě proto, že se s ním nevyspíte, nemyslí to vážně. Bude se vracet. ;)

Život pozpátku

15. října 2015 v 20:26 | Kejtý |  Články týdne
Život pozpátku? Jako v Arabele na té planetě, nebo jako Tim Burton? Rodit se staří a umírat jako miminka... Upřímně nevím, co na to říct. Tak jako teď nás děsí stáří, by nás děsilo i mládí. Vlastně by to bylo asi obráceně. Mládli bychom, ale přitom bychom stárli. Smrt by nás čekala tak jako tak. A proto je třeba si užívat život a nelitovat ani jediné minuty.

Mít rád vs. milovat

25. srpna 2015 v 19:23 | Kejtý |  Články týdne
Mít rád X milovat. Upřímně, když se zamyslím, napadá mě, že mít rád je víc. Říkáme "Mám, tě rád(a), mami." Mamka námtaky říká "Mám tě ráda." A láska mateřská je nejčistější cit a způsob lásky, jaký může být. Zatímco slova "Miluji tě", jsou často planá a nebraná vážně. Možná jsou to i přeceňovaná slova. V dnešní době asi určitě. Já osovně si více cením, když mi někdo řekne, že mě má rád. To pro mě má váhu. To v dnešní době moc lidí neříká, prootže si většina myslí, že více chcete slyšet ta lživá slova. Neříkám, že to nemá vůbec žádnou váhu. Ale rozhodně si nemyslím, že až tak velkou, jakou tomu lidé přikládají.

Kam dál